Cystitis glandularis se vyskytuje poměrně velmi často v močovém měchýři, zejména v oblasti trigona. Má úzký vztah k von Brunnovým hnízdům. Většinou není patrná při cystoskopickém vyšetření, může však vytvářit i makroskopicky zřetelné útvary, tvořící nepravidelné vyvýšeniny na sliznici.
Histologicky se dělí na dva základní podtypy: typickou fokální cystitis glandularis a tzv. intestinální typ cystitis glandularis.
Typická glandulární cystitis je tvořena žlaznatými strukturami v oblasti lamina propria, které jsou lemované cylindrickým eventuálně kubickým epitelem, který může být mnohovrstevný. Součástí epiteliální výstelky mohou být i "normální" urotélie. Cylindrické epitelie mohou mít mucinózní vzhled.
Intestinální typ cystitis glandularis je charakterizovaná přítomností nepravidelných, často větvených tubulárních struktur, které jsou lemované mucinózními buňkami vzhledu pohárkových buněk. Svým vzhledem připomínají sliznici tlustého střeva.
Oba typy mohou být promíchané, mohou být kombinované s dlaždicobuněčnou metaplázií.
V diferenciální diagnóze je nutné odlišit primární adenokarcinom močového měchýře, ale zejména metastázu či prorůstání adenokarcinomu tlustého střeva z okolí. Rovněž je nutné si uvědomit, že adenokarcinomová komponenta může být přítomná v rámci primárního, převážně urotelového karcinomu.
Intestinální metaplázie je v postatě difúzní variantou cystitis glandularis, intestinálního podtypu. Na rozdíl od předchozích kategorií je tato metaplázie spojena se zvýšeným rizikem vzniku primárního adenokarcinomu močového měchýře.
Jde v podstatě o nakupení cystických von Brunnových hnízd. Nachází se poměrně často u asymptomatických pacientů. Ložiska cystitis cystica je možné nalézt při cystoskopickém vyšetření, většinou jde poloprůhledné drobné cysty ve sliznici. Histologicky jde o drobné cystické útvary, které jsou lemovány buď normálním urotelem nebo kubickým epitelem. Lumen je obvykle prázdné nebo obsahuje eosinofilní hmoty.
Afekce naštěstí není příliš častá, vyskytuje se u pacientů s dlouhodobým či trvalým katetrem. Rovněž se nachází u pacientů s divertikly močového měchýře, píštělemi, Crohnovou nemocí, kolorektálním karcinomem, apod. Po zhojení příčiny většinou afekce spontánně vymizí do několika měsíců. Makroskopicky jde většinou o drobné slizniční útvarky. Bývají někdy rozdělovány podle morfologie na polypoidní a papilární formu, ale z praktického hlediska nemá toto dělení příliš velký význam.
Papilární cystitis má největší význam v diferenciální diagnóze papilárního uroteliálního karcinomu. Oproti papilárnímu karcinomu má papilární cystitis širší papily, které jsou kryty sice hyperplastickým, ale ne atypickým epitelem. Mitózy jsou daleko vzácnější u papilární cystitidy. Rovněž častěji u této léze nacházíme "deštníkovité" přechodní epitélie.
Někteří autoři rozeznávají tzv. papilární hyperplázii, která bývá někdy označována jako tzv. herald lesion, protože bývá nacházena v okolí karcinomu (prostatického, vycházejícího z ženského genitálu, apod.).
Denudující cystitis je poměrně nově popsaná afekce, která má úzkou spojitost s diferenciální diagnostikou uroteliálních dysplázií, carcinoma in situ a uroteliálního karcinomu.
Léze je v histologickém obraze charakteristická chyběním většiny či celé epiteliální vrstvy nad zachovaným stromatem, které může být edematózní s různě intenzivní zánětlivou celulizací.
Tento morfologický nález může být nalezen v podstatě ve dvou případech.
Jednak jde o vzorky, které byly odebrány elektrokauterem a jde o arteficiální poškození tkáně.
Druhý, závažnější případ nastává v oblasti carcinoma in situ nebo v dysplastických změnách lemujících již invazivní uroteliální karcinom. Uroteliální carcinoma in situ je charakteristický intercelulární diskohezí, která je způsobená abnormálními intercelulárními junkcemi a poškozením bazální mambrány. Výsledkem je právě tzv. denudující cystitis.
Obraz denudující cystitis je možné nalézt dále při léčbě BCG a instilaci chemoterapeutik do močového měchýře.
Při nálezu denudující cystitis v biopsii je nutné nález zaznamenat a krátce komentovat její klinický význam.
Tzv. radiační cystitis s pseudokarcinomatózními rysy je relativně nedávno popsaná afekce sliznice močového měchýře, která velmi sugestivně napodobuje karcinom. Vzniká relativně za dlouhou dobu po ozáření. Ve studii Chana a Epsteina byl průměrný odstup od aktinoterapie 23 měsíců. Léze je charakteristická výraznou epiteliální proliferací s atypickými buňkami. Další znaky, které se nacházejí u postiradiačních zánětů jako jsou cévní změny, hemorhagie a depozice fibrinu mohou být přítomné. Mohou se vyskytovat ulcerace, mitózy jsou poměrně vzácné. Pro diferenciální diagnostiku je důležitý údaj o aktinoterapii v anamnéze pacienta.
V této souvislosti je nutno zmínit tzv. "obrovskobuněčnou cystitis", což je cystitis s výskytem většího množství obrovskobuněčných elementů. Tento termín nebývá již používán, vystihuje stav, kdy je v zánětlivě změněné sliznici močového měchýře přítomný větší počet obrovských mnohojaderných buněk a pacient nikdy nepodstoupil aktinoterapii. Obrovskobuněčné elementy jsou nespecifickou reaktivní změnou ve sliznici.